Douglaska - Pseudotsuga

Douglaska tisolistá Pseudotsuga menziesii je stále zelený, rychle rostoucí jehličnan. Původně se vyskytovala v západní části Severní Ameriky, od pobřeží centrální Britské Kolumbie, přes Kanadu až po střední Kalifornii, Oregon a Washington.

Douglasku objevil v roce 1792 průzkumný tým pod vedením George Vancouvera. Druhové jméno, menziesii, pochází od Archibalda Menziese, skotského lékaře a objevitele stromu, který byl rivalem Davida Douglase, jehož jméno se objevuje v českém názvu. Menzies první zdokumentoval strom (Pseudotsuga menziesii) na Vancouver Island v roce 1792.

Douglaska je jehličnan podobný smrkům a jedlím, ale odlišuje se jemnějším vzhledem. Má široce kuželovitou a pravidelně stavěnou korunu, s vystoupavými větvemi, které ve stáří ve spodní části koruny přecházejí do vodorovné polohy, a rovný silný kmen.

Douglaska tisolistá je jedním z nejvyšších jehličnanů na světě, druhým po sekvoji vždyzelené. Stromy dorůstají výšky 60–75 m a více. Ve starších porostech často dosahují průměru kmene 1,5–2 m. Maximální výšky bývají 100–120 m s průměrem kmene 4,5–6 m, což jsou dosud nejvyšší zdokumentované hodnoty. Nejvyšším žijícím exemplářem je "Doerner Fir" s výškou 99,4 m v Coos County, nejzavalitější je "Queets Fir" o průměru 4,85 m v Olympijském národním parku ve státě Washington. Douglasky běžně žijí více než 500 let a někdy i více než 1000 let. Ve stáří tvoří široce rozevřenou kuželovitou korunu. Nejvyšší douglaska v České republice roste u Vlastiboře na Jablonecku a dle měření z roku 2014 dosahuje výšky 64,1 m.

Kmen a kůra Kmen je u starších stromů impozantním okrasným prvkem. V mládí je pokryt hladkou zelenošedou kůrou s pryskyřnatými puchýři, která ve stáří přechází v červenohnědou, tlustou, hluboce rozbrázděnou borku s korkovými vložkami, které stromu pomáhají přežít lesní požáry.

Jehlice jsou zploštělé, měkké, 15–35 mm dlouhé a jen 1 až 1,5 mm široké. Jsou uspořádány do stran nebo odstávají na všechny strany, na zastíněných větvičkách se blíží dvouřadému postavení. Na bázi jsou stopkovitě zúžené a na konci tupě zašpičatělé. Svrchu jsou tmavozelené, méně často modrozelené, a na rubu mají dva proužky průduchů. Vytrvávají na větvičce 4–8 let a při rozemnutí příjemně voní po citrusech.

Šišky jsou nerozpadavé, převislé, krátce stopkaté (7–10 mm), podlouhle vejčité, 5–10 cm dlouhé a 2–3 cm široké. Po dozrání jsou světle hnědé. Typickým znakem jsou vyniklé trojcípé krycí šupiny, které jsou světlejší než plodní šupiny, vyčnívají 10–15 mm ze šišky a směřují k rovné špici šišky. Semeno je 5–7 mm velké, lesklé, s křídlem o velikosti 7–10 mm.  Poprvé se většinou objevují u stromovitých kultivarů po 30 letech.

Kořenový systém Stromy mají pevný kořenový systém, díky kterému netrpí vývraty. Na hlubokých půdách se vyvíjí dlouhý kůlový kořen, zatímco na mělčích půdách je kořen kratší, ale bohatě větvený.

Do Evropy byla poprvé dovezena v roce 1827, kdy její semena přivezl do Skotska David Douglas. V Česku byla vysazena v roce 1842 v tzv. Americké zahradě v Chudenicích, další úspěšné výsadby proběhly v oboře Aglaia poblíž Dobříše. V roce 1878 bylo její pěstování poprvé zkoušeno na Děčínsku. Lesníci tehdy rádi experimentovali s novými cizokrajnými druhy dřevin, zvláště pak s druhy hospodářsky významnými, jako je douglaska, Picea sitkensis, Picea banksiana nebo Pinus strobus. V lesích střední a západní Evropy je douglaska nejčastěji pěstovanou a nejlépe osvědčenou cizí jehličnatou dřevinou. V České republice roste na ploše asi 4 000 ha (0,2 % rozlohy lesů ČR) a je významnou parkovou dřevinou.